PRAHA
| | °Kolbenova elektrotechnická továrna (ČKD) Kolbenova čp. 38, Praha-Vysočany
50°6'41.105"N, 14°30'34.14"E Architekt: Otakar Nekvasil Stavebník: Emil Kolben Pozdější název: Českomoravská Kolben - Daněk Kolbenovu elektrotechnickou továrnu založil roku 1896 vynálezce Emil Kolben a průmyslník Karl Bondy jako strojní dílnu v malé dřevěné stavbě na parcele o původní rozloze 7 798 m2. Pohon v ní instalovaných obráběcích strojů obstarával parní stroj o výkonu 50 HP. Koncem ledna 1897 začal Kolbenův závod vyrábět své první elektrické stroje o napětí 200/115 V 50 Hz. Kolbenova továrna jako první v českých zemích zavedla krátce po svém založení přepravní a montážní pojízdné jeřáby s vlastním elektromotorickým pohonem. Kolben původně vybavoval své dílny moderním technologickým zařízením, lisy a drážkovacími stroji na dynamové plechy, hydraulickými lisy na stahování kotev elektromotorů, univerzálními vrtačkami, mobilními frézovacími a jinými obráběcími stroji, rychloběžnými elektrickými jeřáby atd. Veškeré elektrické zařízení použité v závodě bylo vlastní výroby. V roce 1898 zakoupila výrobní licence Kolbenovy továrny francouzská Decauvilles Ainé v Courbelu, anglická The Brush Electrical Engineering Company v Londýně a v roce 1899 holandská Elektrotechnická a. s. v Maarsenu. Roku 1921 se Elektrotechnická akciová společnost, dříve Kolben a spol. sloučila s První českomoravskou továrnou na stroje v Libni a podnik nesl až do 8. 7. 1927 název Českomoravská-Kolben a. s. Areál byl neustále rozšiřován, po 1. svět. válce se zde výrazně projevila stavební činnost karlínské firmy Nekvasil. Po další fúzi s karlínskou Daňkovou strojírnou vznikl 9. 7. 1927 koncern Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD), vyrábějící strojní zařízení pro všechna průmyslová odvětví. Pod tímto firemním názvem působil koncern ČKD až do 1. 10. 1940, kdy byl z rozhodnutí mimořádné valné schůze změněn jeho název na Českomoravské strojírny a. s. Po skončení 2. světové války byl původní název koncernu ČKD obnoven. Většina výrobních objektů je již zbořena, dochovala se zejména budova výroby elektrických přístrojů z roku 1923 se severně navazující železobetonovou budovou expedice. Z let 1930-1938 pochází obdobná výrobní budova východně od expedice. Montovaná chladicí věž z téhož období v zadní části pozemku je od roku 2004 památkově chráněna. (Zdroj: Registr VCPD ČVUT (http://registr.cvut.cz), V000458 - Kolbenova elektrotechnická továrna.) |
| | Železniční most na Výtoni Rašínovo nábřeží, Praha 2-Vyšehrad a Hořejší nábřeží, Praha 5-Smíchov
50°4'1.301"N, 14°24'48.406"E Nevyhovující starší příhradový most Pražské spojovací dráhy z roku 1871 byl v roce 1901 nahrazen mostem novým, rovněž příhradové konstrukce. Kvůli tomu, aby nemusela být přerušena lodní i železniční doprava, provedla mostárna bratří Prášilů výměnu za jediný den. Tři nové parabolické nosníky nahradily původní, vysunuté na demontážní lešení. Hlavním konstruktérem mostu byl Jan Kolář, nové pilíře stavěla firma Gregersen a synové. (Zdroj: V. Valchářová, L. Beran, Pražský industriál, Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT, s. 51.) |
| | Technoplyn (Assek Hlubočepy) ul. Hlubočepská 72, Praha 5-Hlubočepy čp. 94
50°2'27.192"N, 14°23'8.173"E komín LTC 45 Oxid uhličitý se od poloviny 19. století buď zachycoval z přírodních pramenů vyvěrajících na severní Moravě a později na Karlovarsku, nebo se připravoval rozkladem přírodních uhličitanů, magnezitu či vápence. Výrobci šumivých limonád založili roku 1898 akciovou společnost Český průmysl pro výrobu a zužitkování kyseliny uhličité v Praze a v květnu 1899 byla zahájena výroba oxidu uhličitého v Hlubočepích u Prahy. Továrna, kterou vedl Karel Tichý, vznikla na severní části pozemku firmy Barta & Tichý, rozděleného kolejištěm železniční stanice Hlubočepy. V témže závodě se pak 1910 rozběhla i v českých zemích první výroba kyslíku zkapalňováním vzduchu na strojích značky Linde. Znárodněný hlubočepský závod byl roku 1948 začleněn do podniku Technoplyn Praha. Dnes areál není využíván a chátrá. (Zdroj: V. Valchářová, L. Beran, Pražský industriál, Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT, s. 263.) |
| | Teplárna Ruzyně 4LTS 37/1 ul. Aviatická, Praha 6 - letiště Ruzyně
50°6'26.588"N, 14°16'20.085"E komín 4LTS 37/1 |
| | Věžový vodojem Letná ul. Korunovační, Praha 7-Bubeneč
50°6'0.458"N, 14°25'11.868"E Firma František Schlaffer provedla roku 1888 pro Pražskou obec stavbu vodárenského areálu s přečerpávací stanicí, čtyřkomorovým podzemním vodojemem a věží nesoucí prstencovou nádrž, které vtiskl architekt Fialka ve shodě s dalšími pražskými vodárenskými stavbami té doby novorenesanční podobu. Stavba zásobovala pitnou vodou část Holešovic a Bubenče do roku 1913, kdy byla odstavena z provozu a z jejích pater se staly byty. Dnes hostí různá společenská zařízení. (Zdroj: V. Valchářová, L. Beran, Pražský industriál, Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT, s. 149.) |
| | Větérka Strahovského tunelu ul. Vaníčkova, Praha6-Břevnov
50°4'41.606"N, 14°23'22.355"E |
| | Vršovická vodárna - Na Zelené lišce ul. Hanusova, Praha 4 - Michle
50°2'59.099"N, 14°26'43.034"E Pro zásobování města Vršovic a posléze i dalších městských částí vodou byl profesorem pražské techniky Ing. J. V. Hráským v roce 1905 doporučen projekt, který by využíval k jímání vody lokalitu v Braníku a pro akumulaci vody objekty v Michli. V místě zvaném Na Zelené lišce zahájila v následujícím roce firma Karla Kresse podle projektu architekta Jana Kotěry výstavbu uzavřeného areálu, sestávajícího z věžového a zemního vodojemu, přečerpávací stanice a obytného domu. Hlavní dominantou se stala vodárenská věž ztvárněná v brilantním secesním slohu, za použití režného cihelného zdiva a keramických ozdob, se železobetonovou konstrukcí horní nádrže, ukončená kulovitou střechou s lucernou. Dodnes téměř intaktně uchovaný areál, ve kterém byl ukončen provoz v roce 1975, čeká na opravu. Součástí vodárny je i čerpací stanice na vltavském břehu v Braníku (od stejného autora). (Zdroj: E. Dvořáková, B. Fragner, T. Šenberger. Industriál_paměť_východiska. Praha: Titanic-Grada, 2007, s. 104) |